Tak nějak od začátku jsem si byla jistá, že se to všechno povede skloubit, ale nechtěla jsem stresovat své týmové spoluběžce (sousedky a souseda ), kteří usilovně od února trénovali a při mé případné neúčasti by byli diskvalifikováni. Což jim přece paní rodička nemůže udělat - jak mi jednohlasně řekli:)
Večer před závodem mi moje klientka volala, že porod pomalu začíná; napětí vzrůstalo. V hlavě mi naskakovalo hned několikero scénářů, jenže ani jeden, co by se dal sloučit s realitou (a hlavně ne během).
Předstartovní nervozitu jsme v tramvaji rozháněli plánováním strategie a pokusem o rozptýlení mého manžela, který poprvé v životě běžel celý půlmaraton. Věty typu : "to dáš, vždyť máš natrénováno" , mu vskutku nepomáhaly.
Na místě srazu celého našeho běžeckého klubu jsme udělali několik povinných fotografií, rozcvičili se mezi prodírajícím se davem turistů, popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a pomalu jsme se vydali na start mezi devět a půl tisíce dalších běžců.
Po třech kilometrech běhu, kdy jsem umírala žízní, v krku mě pálilo, kdy jsem byla zpocená jako nikdy předtím, jsem si v duchu nadávala, že jsem se zase nechala ukecat a jestli mám takovou adrenalinovou záležitost vůbec zapotřebí absolvovat. Všechny tyto pocity vystřídala na pátém kilometru euforie - samozřejmě až poté, co jsem předala štafetu své kamarádce. Celkový výsledek naší štafety byl výborný a všichni jsme se sešli u cíle, kde jsme vyhlíželi mého manžela. Doběhl, nepadl, nezkolaboval (ještě pět dní před během dobíral ATB), tak jsme to šli hromadně oslavit do hospody (se čtyřmi kachnami a jednou husou).
V pondělí, hodinu po půlnoci, mi volala má klientka, že asi porod začíná. Doporučila jsem jí koupel, a aby mi za hodinu zavolala, jak jí je. Před druhou mi oznámila, že se rozhodli jet do nemocnice.
A tak jsem sedla do auta a vydala se za svým prvním porodem do 150 km vzdálené porodnice, přepínala mezi rozhlasovými stanicemi a hledala vhodnou hudbu k ranní jízdě po dálnici.
Personál nemocnice, mne navzdory počátečním rozpakům přijmul a ráno se narodil krásný chlapeček. Byla jsem sama sebou překvapená s jakým klidem a jistotou jsem celý průběh zvládla a byla své klientce (doufám) přínosnou oporou. Byl to pro mne nádherný zážitek a z porodnice jsem odjížděla s nadšením a doznívajícím adrenalinem zpátky domů k manželovi a dětem.
Bohužel už jsme s dětmi nestihli Dějepisné dílny, (zrovna jsme měli probírat baroko, Marii Terezii a jejího syna). Zato šly s tatínkem na film Na vlásku – ale myslím si, že je to bavilo víc než reformy Marie a Josefa.
Díky štěstí a příznivým okolnostem (manžel přijel brzo ze Sázavy, vystřídal švagrovou, která v noci seběhla k nám a holčičky pohlídala a vzorné mamince, která nás nechala doběhnout) se podařilo úspěšně zvládnout dvě tak rozdílné akce. To mne jen utvrdilo v tom, že trocha dobrodružství a risku s pevnou vírou v dobrý konec, může skončit pro všechny zúčastněné příjemným zážitkem.
A pro příště? (Ne)měla bych to štěstí pokoušet znovu:)